A tak pociťujíc podivné husí pnutí, zatlačila jsem slzu dojetí (a to doslova) a opustila jsem i já své útulné hnízdečko a vrhla se vichřicí ručního kopírování zde publikovaných článků a bouří nastavování příslušných dat do náruče bloguje.cz, abych tam mohla nadále rozvíjet svůj nevšední a naprosto originální talent, těžko říci, zda literární.

Budete moc hodní, když tam za mnou přijdete….….….…..po kliknutí na  ?/….blondyna.cz se vám objeví už hnízdo nové, sídlící nyní na  www.arsinoe.blo­guje.cz.

Děkuji minimag.cz za dlouho trvající vstřícnost a velmi trpělivou pomoc.  

PŘEDČASNĚ    DOČASNĚ      

Z   A   V   Ř   E   N   O !

Vobslouží vás  paní u    vedlejšího   okýnka!!!!

Centrum nedělního Brna je velmi výrazné tím, že zde chcípl ne jeden, ale celá smečka hodně vyhladovělých psů. Moderní, stylové i kýčovité hospůdky a kavárny zejí prázdnotou, obchody jsou zavřeny a bagry a jeřáby, které jsou již několik dlouhých měsíců nedílnou součástí koloritu města, zahálejí. Funguje snad jen zvon na radničních hodinách a žebrající folkový zpěvák Břeťa Lopatka, který svůj plac statečně neopustil ani ve chvíli, kdy  asfalt pod ním působením rypadla ztrácel celistvost.

Musím se přiznat, že tohle je přesně to, co mi vyhovuje. Liduprázdné ulice, žádná lákadla v podobě kávičky nebo nedej bože zmrzlinového poháru „Horká láska“, žádná možnost utratit mateřskou za předražené hadříky pofiderní kvality a ticho…...

Zatímco u nás v lese je o posledních víkendech slyšet neustálé pořvávání houbařů a jiné zvěře, city(čti sity) se obalilo do hávu ticha. Důstojnost svažitého náměstí ruší jen holubí křídla a plachty všude na barácích kolem….….….…trošku jsem se rozněžnila. Takže k věci.

Když jsme s Piškotem obdivovali krásy brněnského krokodýla  a kola, všimla jsem si nesmělého mladíka s růží v ruce, oblečeného do tesilu, ze kterého lezly na jedné straně bílé ponožky  a černé mokasíny na druhé straně cosi, co zřejmě měla být moderní košile (neříkám to proto, že bych si snad z mladíka dělala srandu, chci zdůraznit, jak pečlivě se zcela zjevně na danou schůzku připravoval), hladce oholeného na tvářích i hlavě a vonícího do široké šíravy hodně lacinou kolínskou.

Poté co jsem Piškota vytáhla za nohu z výkopu a vrátila pás od bagru na původní místo, nemohlo mi ujít, že mladík tam přešlapuje stále, ačkoliv již doba značně pokročila.

Protože mám chvilky, kdy toužím být investigativní, chodila jsem s Piškotem dokola jako pešek a čekala, co bude. Myslím, že ten mladík věděl stejně dobře jako já, že nebude nic. Ale měl výdrž!!!! Za našich mladých let, tedy v hlubokém středověku, kdy mobilní komunikace byla součástí sci-fi filmů bylo v pořádku, když muž čekal na ženu nejméně půl hodiny. Ale dnes? Nevím.

Rozhodně jim to prasatům šovinistickým neuškodí, prošlapat malou díru do asfaltu, ale tenhle chudáček vypadal TAK ztraceně!!!!

No čekal tam hodinu.

HODINU!!!!

Buď mu fest hučelo a nebo měl přijít nějaký skvost….….….…­.nepochybně na inzerát.

Mladík mrskl vztekle růži do odpaďáku (kdyby byl co k čemu tak mi ji dal) a odploužil se k neumětelům.

Mě to ovšem nakazilo MYŠLENKOU!

Ačkoliv jsem na tomto a jiných webech literárně činná tuším 6 let :), NIKDY jsem nezmínila takové zásadní chvíle ze života svého a svých známých, jakými jsou schůzky naslepo, být lhářkou a romantičkou, nebála bych se celou akci nazvat láskou přes internet.

To je ovšem veliká a zásadní chyba, kterou hodlám v nejbližších volně ložených termínech postupně napravovat, neboť vás nemohu připravit o žertovné kratochvíle, kterých jsem zažila nespočet. Nestydím se za to, neboť  tyto chvíle budou mi útěchou ve stáří.

Díky, tesilový princi!!!!!

OMYL!

Již docházím k závěru, že můj pitomek se vcelku velmi rychle tatí, neboť míra jeho taktu je stejně jako u jeho otce někde hluboko pod bodem mrazu. Z matky má, jak se zdá, schopnost vyloudit trapas kde všude a nasrat kde koho a to ještě pro ostatní, co se jich to netýká, velmi vtipně.

Návštěva Anthroposu sama o sobě proběhla bez větších potíží a újem na zdraví či majetku, bo Piškot je dítě rozvážné a ve světlých chvílích jako byla tako i poslušné. Navíc přesila rodičovstva hovořila jasně proti jeho případným lumpárnám a tak jako správné indigo pochopil záhy, že zde destruktivním aktivitám pšenka nepokvete a nepochybně již v tu chvíli přemýšlel, jak se mi za to pomstí. Mstít se otci by totiž bylo něco jako zradit partu a to se u nás nenosí. U nás jsem na mstění já. Bodejť. Nemám ho. Lulína myslím. A tak to bude zkrátka celej život.

Piškot již od útlého věku obdivuje veliké věci. Veliké popelářské auto, veliký kus chleba, při koupání nemůže spustit zrak z tatínkova oného…...takže si představte, že tohleto malé megalománě uvidí mamuta. No zážitek!!!

Piškot horečnatýma očima zíral na chlupatého chobotnatce a jeho mládě a vyřvával přes půl baráku  „mámúť véjiký….…májínký mámúťék“ neustále dokola. Opakování, matka moudrosti? No nevím, každopádně tohle si zafixoval opravdu beze zbytku.

Když jsem jej totiž asi za tři dny vlekla za velkého řevu „žiště ňééé, žiště ňéééé“ (vztah ke kolektivu má také po otci) na hřiště, potkala jsem dvé svých známých. Jsou to fajn baby, ale jejich smysl pro humor, ač zdánlivě bezbřehý,  má nepochybně také nějaké hranice. Obě jsou prostorově krapátek výraznější  s tím, že jedna z nich měří asi metr osmdesát a druhá metr pade.

Piškot chvíli poslušně ťapal vedle mě a pozorně si obě ženy prohlížel.  Byl tiše a bez odporu šel po svých.  Cítila jsem průser.

Přišel.

Piškot vytřeštil oči, napřímil ukazovák na tu větší z nich a zařval "MAMUŤ! VEJIKÝ MAMUŤ!!

Krve by se ve mně nedořezal.

Piškot  naprosto precizně namířil svůj sladký prstík na tu menší z nich a o nic tišeji zaječel „MAJINKÝ MAMUTĚK!!!“

Mé trapné pokusy osvětlit situaci vylíčením naší návštěvy v Anthroposu vyvolaly jen jemné pousmání na tvářích obou zaražených žen.  Můj syn začal radostně poskakovat směrem k hřišti a jako nevinné dítko, nikoliv jako ďábelský intrikán, vykřikoval celé odpoledne již pouze „bajón“ a „gój“. Myslím ale, že kredit nám to příliš nevyzdvihlo.

Jestli někdo z vás byl včera na výstavišti a neušla mu pošahaná pomenší obézní blondýna narvaná ve třech bundách s dekou v podpaží, která celej koncert skákala jako pominutý kozlík Matěj a ve chvílích citově vypjatých melodií vytahovala zapalovač a dodávala tak celé akci atmosféru přímo „portovskou“, pak jsme se viděli :)

No jo. Žížal mi udělal radost a dobastlil se domů s lítky na Čechomor. Všichni poslouchají Čechomor. Já poslouchám Čechomor, můj doktor poslouchá Čechomor, můj bývalý poslouchá Čechomor…...taky vzorek přítomné populace včetně poloviny naší dědiny svědčí o tom, že hipík i dědoušek, všichni to prostě žerou.

Nedivím se, je to jako čistá horská bystřina, co vám probíhá vnitřnosti a čistí je kartáčem z krásna.  Nechápu, jak to ty chlapy může pořád bavit. Ale baví je to a je děsně osvěžující vidět lidi, kteří se baví tím co dělají. A kteří to navíc umí.

Šmarjá – mě to tak protáhlo duševní dutiny! Celý den až do této chvíle, kdy přišla Jaruška a počala hemzat cosik o kočkách a jejich sekretech, jsem se usmívala na celý svět a rozhodně jsem dnes vyslala do kosmu mnoho pozitivní energie.

Je čas ji vyčerpat zpět, než to udělá někdo jiný, neboť jedním koncertem se trvalé zoufalství z bytí, jak nyní zcela jasně zřím , napravit nedá.

Přesto – děkuji vám, chlapci a dívko.

Vzhledem k tomu, že osudný okamžik proběhl včera krátce po půlnoci, mohu již dnes bez obav a hesel vypisovat se ze svých tolik obtížných a chvilkami až schizofrenických duševních vyobrazení.

Ti, co mají heslo k zaheslovaným článkům, tedy mí přátelé, kteří si navíc o to heslo napsali, ti trpí. Věřte tomu. Heslo u článků není z důvodu, že bych se chtěla dělat zajímavá nebo vzácná, no Bůh chraň :), heslo je tam proto, abych ochránila čtenáře před mentální obrnou zakončenou depresí poskakující  jojínským způsobem mezi zátylkem a řitním žlábkem. 

Každý rok zhruba od půli srpna nacházím se v jakémsi stavu nevědomí a přechází to třicátého srpna, den po. Každý rok je ten stav horší a každý rok se moc těším na září. Nevím, čím to je. Od 24. narozenin, jejichž oslava byla bouřlivá a naprosto fenomenální, když pominu tu skutečnost, že jsem polovinu zúčastněných konzumentů vůbec neznala, tedy těch několik málo :) let narozeniny neslavím.

Ono konec konců není co. Navíc se mi příčí ta tíže povinnostní a finanční, kterou je oslavenec zavalen, když si má přitom užívat nejvíc on. Já si tedy narozeniny oslavím obvykle zamčená v koupelně s flaškou šampáňa a cigárem a nebo v době „po piškotovi“ plačíc u některého z romantických filmů, které jsou u nás jinak žížalem striktně zakázány, dlabajíc utopence, které jsem si striktně zakázala sama a popíjejíc řezané pivo ze sedmého schůdku.

Letošní rok se ale nějak podezřele zvrhl a já se několik po sobě jdoucích dnů nacházím tak nějak jak to říct- šťastna a  v lihu.

Pondělní nevinná návštěva stánku na kopci se zvrhla v bujarou veselici a jedno pivko s kamarádkou skončilo o půlnoci několika mnoha fernety (já tvrdý nepiju pane!!!!!!!), okružní cestou kolem vísky s následným poponášením mého tělesa cizím pánem uličkou a poté provinilými opileckými pokusy o manželský sex.

Úterní výlet se spolumatkami se díky nízkým teplotám obrátil v pijatyku již před polednem, neboť zjištění, že Nový hrad u Adamova má zavřeno nás zdrtilo natolik, že jsme podlehly krásám medoviny ve stánku s přilehlými houpačkami a pískovištěm,deš­tivé, leč radostné náladě a k hezkému dni přispěla i skutečnost, že námi okupované vlaky neměly zpoždění, muži velmi ochotně až překotně poponášeli naše kočárky ven i dovnitř z dopravních prostředků a jeden se mnou dokonce neverbálně koketoval. Aspoň myslím, je pravda, že jsem neviděla právě nejostřeji. Faktem ovšem je, že Piškot se konečně vzmohl a políbil Adélku, což mi také velmi spravilo náladu, neboť jak jsem již někde dříve uvedla, Ivu si představuji jako ideální spolutchýni.

Po návratu domů na mě čekaly lístky na zítřejší koncert Čechomoru, což bude další příležitost řádně si zavdat, neboť hrozí smrt umrznutím. V pátek se jdu poradovat s J. z K., a R. z T., protože jsou úžasné , neboť skoro nemluví a já se tak mohu dostatečně realizovat.

Zkrátka když se na to zadívám zpětně a kupředu, není to rozhodnutí NESLAVIT zase tak špatné:).

Tak do té třiatřicítky jen všechno dobré…..nebo zlé, protože jak velmi ráda a poslední dobou často říkám, jen hloupým  a ošklivým nikdo nezávidí, takže když někdo věnuje svůj čas tomu, aby vás aktivně nenáviděl, ještě to s vámi není úplně špatné. :)

*

Pod čarou bych chtěla moc poděkovat všem, kteří mi v poslední době pomohli, byť i jen pár slovy v mailu, protože jsem to fakt potřebovala :).

Tento příspěvek je chráněný heslem. Pokud jej chcete zobrazit, zadejte své heslo:

Heslo:

Jen nula šlape, pouze když může. Skutečný charakter se pozná v krizových situacích. Skutečný charakter se pozná právě ve chvíli, kdy se okolnosti spojí proti němu a on se má rozhodnout, zda fňákat či bojovat.

Jsem velká bojovnice!!!!! Jsem prostě amazonka tělem i duší.

Navíc, stručně řečeno, když mě něco-někdo-ON nasere pod kopcem, stane se ze mě šlapací stroj a nic na světě mě nemůže zastavit, natož předběhnout.

Nepředběhl. Nezastavil.

A tak zatímco manžížal skončil potupně několik set metrů pod vrcholem, já, která obvykle končím ne vlastní vinou v jiných životních situacích stejně tak, dobila jsem silami obnovenými a naprosto neutuchajícími hořejšek hory a zapsala naše jména vlastní krví do vrcholové knihy, zatímco chroptící ON masíroval kuří oka poblíž vodopádu a závistivě pokřikoval, že není blázen, aby si zlámal hnáty. Já blázen jsem. A jak jsem již někdy dříve uvedla, jsem na to hrda!!!

Bylo to opojné! Bylo to úchvatné!!! Bylo to krátké, leč naprosto omamující!!!!!

A bylo to……………..vysoko. Bylo nutno dostat se dolů.

Nadšení z dobývání vyprchalo. Opojení z vrcholu odeznělo. Zbývala jen nudná, strastiplná a naprosto deprimující cesta zpět. Cesta, na jejímž konci není NIC. Nic  kromě jídla, pití, plátěného přístřeší a motorového vozidla, kteréžto vybavení nenese ani zbla očekávané atraktivity. Šlapu. Šlapu dolů. Furt dolů. Dolů je hnus, dolů bolí kolena, dolů je jako………………… TEORIE VRCHOLU DOSTALA SVŮJ ZÁVĚR!

Cestou dolů totiž výjimečný pocit z vrcholu vyprchal. Ztratil se v návalu průdy, kterou hupskání po šutrácích směrem dolů obnáší. Celý podnik se najednou počal zdát zmatečným , zbytečným a  nadchápačným.

* a)Vysokohorská turistika je totiž jako b)sex. Chcete-li , vztah. Zde je plná verze Blondýniny teorie vrcholu

1. Spatření. a)Spatříte horu  a jste okouzleni. Majestátně ční do mraků a je hrdá a nedostupná. Čechrá čivy vašeho ega a nedá vám spát. Nutí vás vstoupit a bojovat. b)Spatříte babu nebo chlapa a jste okouzleni. Je svá-svůj, hrdá-ý. Nedostupná-ý. Čechrá čivy vašeho ega a vaše libido vám nedá spát. Nutí vás bojovat.

2.Snaha. a) Šlapete, derete se, potíte krev, šplháte, visíte na špagátlech, v obtížných úsecích si nejste jisti, jestli to za to stojí b)přizpůsobujete se, snažíte se, děláte se lepšími, v obtížných chvílích si nejste jisti, jestli to za to stojí – to všechno pod vidinou spatření vrcholu.

3.Vrchol. a)b) Okouzlující, povznášející, mimořádné, opojné, pomíjivé, chvilkové, silné, emocionálně nabité, osvobozující (pokud se tam dostanete), dýcháte zhluboka, vnímáte všemi smysly, pro tento okamžik stojí za to žít……….

4. Sestup. a)b)Nudný, zdlouhavý, zbytečný ale nezbytný, bolestný, únavný. Vzpomínáte na vrchol a snažíte se přesvědčit sám sebe, že to vážně za to stálo – většinou marně. Necítíte se dobře, už chcete být pryč. Díváte se zpátky, abyste si připomněli alespoň kousek dojmu z vrcholu.

5. Zjištění. a)b) Jste pryč. Díváte se a vidíte mnoho dalších případných vrcholů. Každý z nich je lákavější než ten, na který jste právě vyšplhali. Matně tušíte, ale nechcete si přiznat, že ze spodu je každá záhadná a tajemná, zatímco z vrcholu následuje vždy ten stejný nudný sestup. Říkáte si, jestli ještě někdy …… a bezpečně to bude pořád.

Opravdová láska – skutečný požitek z dobývání – trvalý pocit – CHIMÉRA.

Vím to. Ještě 14 dnů mě bolí kolena nebo srdce. A stejně to vždycky a vždycky, když budu mít příležitost, zkusím znovu. Pro ten pomíjivý okamžik opojného štěstí, bez kterého … bez kterého by život byl jako pěší cesta holandskou plání.

Vždycky ten, který uvidíme, je lákavý a tajemný. Vždycky budeme mluvit a vzpomínat na ten, který jsme dobili v potu a krvi a snadný nám brzy vypadne z paměti. Vždycky je tu nebezpečí, že zůstaneme kus pod vrcholem  a celá anabáze se bude zdát nesmyslná a bezúčelná.  Ale pokud jsme to  zkusili jednou, vždycky to budeme zkoušet znovu a znovu.

Pro tu chvilku. Pro několika minutový pocit, že jsme výjimeční. Že jsme našli to, co jsme hledali.

Nikdy to nenajdeme:). Budeme tápat a bojovat, kochat se a opájet, budeme skučet a nadávat a budeme snít o tom, který bude ten pravý. Možné je, že ten pravý bude ten poslední. Ale ten poslední může být ten, který nás zničí.

Může být. Ale  svoboda, vítr ve vlasech, slast a nekonečné naplnění, to všechno stojí za TO.

Jsou lidé, a je jich asi většina – ti lidé viděli svět z kopečku za dědinou a jsou šťastní. Jsou spokojení a nelákají je překotné výšky ztrácející se v mracích. Vždycky budou spokojení. Nikdy neucítí neklid z neznámého.

Nikdy nebudou tápat a hledat, snít…………………………..

Ale………….vy tohle chcete? Já ne! ( A ta lata na prdeli a naprosté vyčerpání za to prostě stojí a věřte mi, že vím co říkám – zkuste to. Zkuste jít dál a výš. Zkuste zjistit, co všechno jde vidět z výšky.)

Zrušili Pluto. Planeta nejni.  A štíři jsou v prdeli. Ha!

Jsem zmatená. Třicet let jistoty je prostě pryč. Pluto není planeta, zadala bych tady nějaké duchaplné odkazy, ale když zadáte Pluto do vyhledavače, vyhodí vám to  kofolu s Máří v sauně a astrologie se rozhodně nedovoláte. No nic, sex taky dobrý, ale já….prostě necítím se dobře, když mi někdo bere zásadní jistoty. Ještě že jsou tady ty rijelityšou. Maruška teď kuňká s Jeníčkem v baru (sleduju to pravidelně, bo jak říkám, vykojila jsem iq na 75 a jsem na to hrda!) a je zcela zřejmé, že zásadní jistota v Marušce zkrátka vězí. Perníková chaloupka.  Alespoň něco. Jsem klidnější.

Další zpráva mě ale fakt donutila podívat se zhurta do kalendáře. Vzhledem k tomu, že jsem intelektuálně nevyzrálá a jak říká jedna obří kosočtverec nedospělá, možná je moje kysličníkové chápání politické scény poněkud omezené, ale….…

Měla jsem vždycky dojem – a to jsem z dějepisu měla jednotku – že  flanďáci s komančema tak nějak neeeee.První republika neé, druhá republika  – věší to na kandelábry – a koukám jako ještě větší blázen, Pluta nemajíc, třetí republika – hlavní politický bohožrout se dává do kupy s bradavičnatým pakem a že nám teda budou fakt vládnout ma střídačku pionýrský šátky a takový ty bílý rámečky na límcích. Já nevím, já jsem sice blondýna, ale neměl by vládnout ten, koho lidi naházeli do těch uren????

Já se fakt nerada zapírám do nějaké faktické problematiky mimo kurník nebo děcák, ale teď jsem fakt úplně zmatená! Něco mi uniklo? Nějaký nový svátek radostných taškařic?

 Při vidině alpských radovánek jsem radostně odhodila veškeré šminstvo a kadeřnické náčiní, oprášila svou výbavičku pořízenou hodným a starostlivým prvním mužíčkem a dokonce se snažila neječet děsem, když druhý mužíček chystal sedáky a třináckrát za minutu vyslovoval „feráta“.

Poslušně jsem k radosti všech, zejména k radosti Piškotově, odložila ho babičkám a dědečkovi, kterým jsem rozložila služby s přihlédnutím k časovým možnostem a fyzickým schopnostem, nakoupila jsem zásobu trvanlivých polotovarů a  v 15:30 byla i se všemi batohy, spacáky, stany a podobnými krávovinami zakleklá v blocích a radostně očekávala příchod Velkého Horala (tělem i duší).

Po všech utrpeních, které cesta s mužem, jež očekává ženskou navigaci přináší (kam to jedeš vole, tam kam jsi mi řekla blondýno, ale já jsem řekla doprava, pravá ruka je ta kterou píšeš nech se vyšetřit, no tak jsem si spletla strany tobě se to nikdy nestalo stejně máš jet na Linz číst snad umíš, no to sice umím ale když už tě beru s sebou čekám nějakou pomoc, nejsem AMK šašku máš si to nastudovat předem když jsi ten CHLAP a zastav sakra chce se mi čúrat), vcílili jsme kemping v údolí Almu a dopřáli si luxus nespat pokoutně a zdarma na parkovišti u Almsee, ale v kempu….….….tedy v kempu….. v čemsi opulentním, kde se náš stan vyjímal až příliš komicky a já bez šminek a v hóznách od ČSLA z roku 1974 poněkud atomicky, nicméně  mindrák z chudobné jsoucnosti jsem si vyřešila již dávno, tak mě poznámky „tchjá čéchén“ nemohly dostat zdaleka ani na polovinu psychického zhroucení, jak si zřejmě plešatý pupkatý nadržený nácek s malým pérem představoval a tak jsem ho odzbrojila velmi záhy špatně zakrývaným přeslékáním pušap bílé za pušap šarlatovou, což mu vyrazilo dech i retko z huby (pořád čekám pochvalu Mirunovu za psaní neskonale dlouhých souvětí, v čemž jsem nepochybně téměř nejlepší v kategorii „osobní stránky“).

Ovšem to jsem se zamotala do poněkud nezáživného popisu cesty a to hlavní mi uniklo.

To hlavní bylo ve výšce 2400 mnm a jmenovalo se to nějak jako špicenbógl nebo šmajchlfutr – A PRÁVĚ TAM DOSEDLA TEORIE VRCHOLU JAKO PRDEL NA HRNEC. Po první „vycházce“, které předcházelo štelování mého jáství do změti špagátlů a skob, tedy po té „vycházce“, která nedopadla mým naprostým fyzickým vyčerpáním jen z toho důvodu, že se příroda smilovala a když jsem bezvládně visela na těch udělátkách ve výšce asi 150 metrů nad něčím, na co se dá stoupnout, začala konkurovat výrobci ohňostrojů a  počala vytvářet v neuvěřitelné frekvenci změť zvukových a světelných efektů (dneska mi ty souvětí fakt jdou, jesti se ztrácíte, dejte si modrý portugal, možná to bude spojovací bod!) , takže mužík uznal, že moje smrt v tuto chvíli, kdy je piškot ještě ve věku matkypotřebném , je nežádoucí a že je tedy nutno mé knouhau zachovat i do budoucnosti, serval mě nějakým těžko pochopitelným způsobem z těch provazů  a dokopal přes četné „férátý“ zpět do útulné náruče opuletního kempu, (pozor souvětí pokračuje!)  , následovala hlavní část zábavného programu s názvem výstup na vrchol.

Obalena v mnohé provazce a batoh stanula jsem v 5:30 před stanem. Nato by zaplesalo při pohledu na mou plnou polní a úžasnou odvahu.

Dupajíce v pravidelném rytmu „jájsemholkaod­stíhačeknebojím­sežádnýchsraček“ ocitla jsem se v 9:30 pod úpatím čehosi a na kontě měla Žížalovu pochvalu, že nám to „fakt dobře šlape“.

Ve 12:30, kdy jsem již několik hodin bez hlesu dupala do kopce pod úhlem 45 stupňů, jsem se odvážila pípnout něco o přestávce. Odezvou mi bylo výhružné zavrčení vyznívající v tom smyslu, že „pravý horal musí něco vydržet“.

Ve 13:30 jsem měla již skutečně žízeň a rozhodla se k radikálnímu řešení.

STÁVKA!!!! Zaječela jsem do ticha hor a sedla si na nejbližší kámen.

Bohužel, k mé smůle, nebyl onen kámen pevně zakotven do ostatního skalního masivu  a zkrátka mi ujel pod prdelí.

Něco kolem 13:45 jsem se zvedala z přilehlého suťoviště a nedbala posměšných mužových poznámek, že žádný horský zelenáč si nesmí určovat pravidla.

Mé značkové kraťasy měly na zadním díle lochnu velikosti Austrálie. Mé sebevědomí mělo lochnu velikosti vesmíru. Mé síly měly velikost špendlíkové hlavičky.

(nějak jsem se rozpovídala, svěřit se vždycky pomůže, takže já to ještě ve vašem vlastním zájmu naporcuju – pokračování zítra)