Pokud chcete i Vy shlédnout originální videoklip Holky z naší školky, proslov M. Jakeše, Vlaštovku, či jiné programy našeho mládí, navštivte tento odkaz umístěný na stránkách České televize. Jistě se velmi pobavíte.

Dneska ráno jsem se probudil (za což jsem upřímně rád) a zamyslel se (to mě samotného překvapilo). Usoudil jsem (a to se nestává moc často), že dovolená by se neměla skládat z luxování, vytírání a žehlení. Jaký to objev! (na úterý to není špatný)

Jsem muž extrému a pojal jsem dnešní den naprosto odlišně od dnů minulých, avšak zcela v souladu s posláním dovolené.

Dlouze a báječně jsem posnídal v anglickém stylu. Krátkou procházkou jsem obešel svá panství (zahrádka 200 m2 čítající 3 ovocné stromy a 6 rybízových keřů) a vyvenčil pár našich koček. Nedlouho poté (nebo po té?) jsem osedlal svého třídveřového červeného oře a vyrazil do víru odpočinku.

První zastávka byla v Aquacentru Letňany, kde jsem prodělal úžasnou sérii aktivit spočívajících v plavání, saunování, válení se, cákání se, víření se ve vířivé vaně a znovu plavání. Přečetl jsem (vlastně spíš prolistoval) několik dámských časopisů a uvědomil si, že jsem nejšťastnější muž pod sluncem, neb netrpím ani jedním ze zásadních problémů v časopise popisovaných. Takto jsem dopřával tělu odpočinek fyzický i duševní dobré 4 hodinky.

Po drobném poklábosení s velmi milou recepční Aqacentra mě zákeřně přepadl hlad. Jen tak na okraj: byl jsem tak nadupán informacemi z dámských časopisů a podařilo se mi nasadit před recepční natolik naslouchavý výraz, že jsem ukecal zapůjčení saunovacího prostěradla zdarma. Ale zpět k hladu. Ten jsem zahnal úžasným poledním menu v nedaleké restauraci.

Sportovní, relaxační a ekonomické výkony v kombinaci s nacpaným pupkem mě velmi zmohly. Nezbylo tedy než se jít někam posadit a po dopoledním maratonu si odpočinout. Zvolil jsem kino a film Shrek2. Moc jsem se pobavil a načerpal nové síly. Budu je potřebovat, neb mám za chvíli sraz s Marvinem. Hodláme tvořit umění. Myslím, že jsem náležitě připraven a nezbývá tedy, než aby mě zcela vyrelaxovaného políbila můza.

Dovolené třikrát ZDAR!

Mop je marketingový nesmysl předstírající, že hadr na holi může být příjemným pracovním nástrojem. Blbost. Mop je hnusný roztrhaný hadr na holi sloužící k přenášení mokra na špinavou podlahu a vytvářející tak mokrou špinavou podlahu.
Ponaučení: Platí stará dobrá pravda, že co je mokré, to je čisté. A když není, stejně s tím nic nenadělám.

Vypraný papírový kapesník je horší než nevyprané kalhoty s posmrkaným papírovým kapesníkem.
Ponaučení: Ty kalhoty by ještě pár dní určitě vydržely.

Kýbl po okraj naplněný vodou zásadně stojí na místě kam potřebuji šlápnout nebo zajet hadrem. Vylití kýble do záchodu je nemožné bez potřísnění záchodu.
Ponaučení: Kýbl za to nemůže. Nikdy nevytírat záchod před vylitím kýble.

Čistý ubrus je utopie. Životní cyklus čistého ubrusu je zanedbatelný.
Ponaučení: Buď budu bydlet nebo budu mít čistý ubrus.

Kočka nerespektuje mé uklízecí snahy.
Ponaučení: Příště vytřít kočkou.

Rozhodl jsem se, že letošní letní dovolenou, respektive pracovní volno, strávím doma. Nikam nepojedu, nic nebudu balit, nic nebudu zařizovat. Zkrátka si sednu na zahrádku, budu se opalovat, hladit kočky a přemýšlet o nesmrtelnosti chrousta. A tak se také skoro stalo. Skoro.

Minulý víkend začal tím, že jsem celou sobotu vstával z postele. Trvalo mi to tak dlouho, že v jistém časovém úseku již nestálo za to vstávat, ba naopak. V neděli jsem se vzmužil a zaktivnil dovolenou tím, že jsem hbitě vstal již dopoledne. Na oběd přijel Marvin, jehož doprovázela velmi lahodná láhev kvalitního bílého vína, kterou během odpoledne vypili s mou ženou. Já si jen lízl, neb mě čekalo řízení motorového vozidla. (Je o mě všeobecně známo, že předpisy jsou mi svaté.) Odpoledne s návštěvou bylo nečekaně aktivní. Šli jsme s Marvinem pěšky na několikahodinovou pěší tůru k ceduli Konec Prahy, čímž jsem jasně dokázal, že bydlím prakticky v centru. Hráli jsme Petanque a dohodli se na napsání scénáře. Začínáme tvořit příští týden ;)

Aktivitou jsem hýřil i v dalších dnech. Hned v pondělí volal kolega z práce s tím, že rozhodně nechce nic pracovního. Během hodinky dorazil se svým bicyklem a vytáhl mě na skoro třicetikilometrovou výpravu. Pro jistotu jsem ho taktéž navedl k ceduli Konec Prahy. (Jen aby bylo jasno. Rozhodně netrpím komplexem, že bych nebydlel v Praze. V Praze samozřejmě bydlím, jen je třeba některým nevěřícím ukázat ceduli.) Málem ze mě sedřel kůži. Nečekal jsem, že skoro třicet kilometrů se dá ujet (v tom nesnesitelném vedru) za hodinku a půl! Až při dojezdu jsem si všiml, že můj spolujezdec má na sobě trikot s nápisem Cyklomaratón Král Šumavy. To mnohé vysvětlilo.

Předsevzal jsem si, že v úterý sportovat nebudu. Dlouho jsem se neviděl s tátou a tak jsem ho pozval na oběd. Měl velkou radost a já taky. Celý den jsme si povídali o všem možném, udělali jsme něco na jeho autě, došli si na bezva oběd. Uvědomil jsem si, že jsme spolu celý den nezažili již několik let. Bylo to moc fajn a oba jsme ze setkání měli skvělý pocit.

V úterý večer má drahá polovička navrhla, že mezi tím co ona bude v práci, já bych prý mohl vyžehlit prádlo ležící již drahnou dobu v tom nechutně přeplněném koši. Se ženou jsem samozřejmě chlapsky nesouhlasil tak důrazně, že nám omrzly i kliky u dveří. Naposledy jsem žehlil (a to omylem) v době svého ranného dospívání. A bylo to za trest.

Ve středu dopoledne běžel v televizi nějaký program, kde jsem zahlédl toho nahatého pána na kříži. Nějak se mi to pospojovalo s úkolem žehlení a dospěl jsem k závěru, že kdybych ten koš prádla (v době své dovolené) vyžehlil, mohl bych se tvářit dostatečně utrápeně a ukřivděně a možná bych pak mohl být jemně litován, což by mohlo odmrznout naše kliky. Usoudil jsem, že žehlení nemůže být takový problém a připravil se k akci. Nemáme (Neměli jsme) žehlící prkno a začal jsem tedy pracovat na stole potaženém dekou. Přátelé, to byl šok! Ono to nešlo! Ona to není žádná sranda! Ony mě po patnácti minutách začaly bolet záda!

Neschopnost vyžehlit i obyčejný kapesník jsem samo sebou nepřičítal své nešikovnosti, ale faktu, že nemáme žehlící prkno. Neváhal jsem a skočil do auta a vyrazil na nákup onoho žehlícího zařízení. Lidi, to bylo peklo! Tušíte kolik prken je na trhu? Hrozně moc! Našel jsem tedy jednu úžasně roztomilou slečnu v jednom nejmenovaném obchodě, která mi velmi podrobně vysvětlila rozdíly mezi modely. Slečna to byla neobyčejně šikovná a rozhodně na svém místě, neboť jsem odešel snad s nejluxusnějším prknem, jaké se v této zemi dá sehnat.

S pocitem, že teď pro mě bude plný koš prádla hračkou, sestavil jsem doma onen klenot a jal se pracovat. Trpké zjištění, že TO nebylo jen tím prknem mě silně ranilo. Za celé odpoledne jsem zvládl vyžehlit jen cca 10 triček a jednu košili. Považuji to za neefektivní a žehlit už nebudu. V podvečer jsem raději vyrazil s kamarádama do Srbska na skály. Vylezli jsme pár skvělých stěn a mě se po odpoledním neúspěchu upravilo sebevědomí. Lezli jsme až do tmy, čili jsem nestihl večerní sezení pánů z Minimagu. Doma měla žena radost z nového prkna a můj tričkový výkon ji pobavil. Kliky rozmrzly.

Čtvrtek byl ve znamení cesty na Moravu. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, kdyby neprotestovalo auto, kterému se v tom vedru zjevně nikam nechtělo. Dopoledne jsme nacpali auto spoustou nezbytných zavazadel a večer jsme vyrazili na cestu. Dojeli jsme na první křižovatku jejíž zatáčku jsme projeli tak brilantně, že zadní část vozu navštívila zatravněný příkop u cesty. S chladnou hlavou jsem konstatoval, že namrzlá silnice asi nebude a že tedy problém bude někde jinde. Po vyškrábání se z příkopu jsme zjistili, že pravá zadní pneumatika je skoro prázdná a že to byla ona, kdo zapříčinil sklouznutí do škarpy. Krokem jsme se doploužili k pumpě, kde samozřejmě neměli vzduch. Stejně tak ani u druhé a třetí pumpy. Vzduch měli až u OMV na dálničním okruhu. Pneumatiku jsme nahustili a zkontrolovali podvozek. Kupodivu byl v pohodě a pneumatika se jevila v pořádku.

Vzhledem k neochvějně nestabilní distribuční síti dálničních zámek jsme navštívili ještě další tři pumpy, abychom zakoupili krátkodobou dálniční známku. (Tu starou mě donutili sundat mimozemšťani při Akci X.) Konečně jsme byli na D1 a řítili se na východ. S podivem bylo jen to, že při každém přibrždění ozval se zvuk ne nepodobný zvuku frézování vozovky. Po padesáti kilometrech mě zvuky rušily natolik, že jsme zastavili a hledali závadu. Nikde nic, jen děsný smrad spálené gumy. A najednou koukáme, že pod motorem visí umělohmotný kryt motoru tak šikovně, že za určitých podmínek obrušoval při rychlé jízdě sám sebe o asfalt. Zjevně vypadl při onom průjezdu škarpou. Problém byl v tom, že byl po padesáti kilometrech obroušen natolik, že nešel nasadit zpět na své místo. Možná neumím žehlit, ale po té, co žena sehnala od paní v bufetu provaz, připevnil jsem dekl k jakýmsi trubkám v motoru a my mohli pokračovat dál.

Je to k nevíře, ale zbylých 200 km do Kroměříže jsme dojeli již bez problémů. Večer jsem usnul jako kotě a na pátek jsme naplánovali návštěvu sauny a maséra. Oboje dopadlo na výbornou a tak si užíváme volnou, odpočinkovou sobotu. Zítra se vrátíme do matičky Prahy a mě čeká v příštím týdnu vylezení několika skal, s Marvinem musíme začít psát scénář, v garáži čeká nenatřený beton, koš je stále plný prádla a kamarád cyklista si už jistě fouká gumy.

Ať žije dovolená!

Praha je plná nekonečných kolon barevných aut, neboť, jak se již stalo zvykem, je rozkopáno tolik ulic, že je prakticky nemožné projet z jednoho konce města na druhý. Je malým zázrakem ujet alespoň kousek trasy na vyšší rychlostní stupeň než třetí. A přesto, i v těchto malých prolukách volnosti se najdou mimozemské hlídky zdržující již tak zdržené občany svou bohulibou činností. Zprvu mě mimozemská aktivita lezla poněkud na nervy, ale po třetí kontrole mě to začalo bavit.

Na každou další policejní hlídku se těším jako malý kluk. Abych setkání napomohl zásadně nedodržuji notoricky známé předpisy. Tak jako kdy jindy kašlu na rychlost, nepoutám se, telefonuji, parkuji kde je volno, předjíždím po kolejích, kolony objíždím kudy se dá, atd. Výsledek je excelentní. Od mého návratu z festivalu v Karlových Varech, což bylo v neděli 11.7., není dne, kdy bych alespoň jednu hlídku neulovil.

Zatímco jiní řidiči se klepou, aby nebyli zastaveni, já to již beru jako trénink vyjednávání, asertivity a manažerských schopností. Je to k nevíře, ale doposud jsem nezaplatil ani korunu pokuty! A víte co je absurdní? Už mi to začíná vadit! Už mám těch policejních domluv plné zuby! Já chci pořádnou pokutu! K čemu taková akce je, když jednání s mimozemšťany vždy končí slovy: Pane řidiči Váš přestupek vyřešíme domluvou, příště si dejte pozor. Copak jsme v mateřské školce? Asi jo.

Domluva, jako způsob řešení přestupku, mi přišla přijatelná, když mě policista upozornil na prošlou lékárnu. Celkem fajn mi to přišlo v případě, že mi chyběla v sadě žárovek jedna žárovička. To že nejsem občas připoután, je celkem moje věc, takže domluva by se dala také akceptovat. Co ale nechápu, je přístup policisty, před kterým nepřipoutaný člověk jen tak tak dobrzdí s telefonem u ucha, dozví se, že jel o 35km rychleji než měl a přesto ho po chvilce celkem jednoduše ukecá a odjede s domluvou.

Suma sumárum jsem za posledních šest dní zažil cca 10 policejních kontrol. Při každé se našel nějaký přestupek, někdy i celkem drsného charakteru. Vždycky stačilo zahrát nějaké to divadélko a v klidu jsem odjel. I když to jistě není správné, tak prošlou lékárnu mám pořád, žárovka mi nadále chybí, poutám se jen výjimečně, telefonuji za jízdy, nedodržuji rychlost, atd. Že to dělám, je skoro moje věc. Že to dělá 90% řidičů kolem mě je skoro jejich věc. Věcí nás všech ale je, že policisté placení z našich daní dělají svou práci tak jak dělají. Blbě.

Domluvy nestačí páni policisté, konejte svou povinnost a pokutujte mě! Jinak podobné akce skutečně nemají smysl. Vyrážím do ulic a už se na Vás těším!

Článek: Říkanka o zbytečné činnosti
Komentář: Takže už ten adresář “Goebl” můžu smáznout, nebo se ještě něčeho dočkáme? ;) (Marvin)

Odpověď:

Tvurci krize? To ne. Ze by nebylo o cem psat? To taky ne. Vzdycky je o cem psat. Ze me to uz nebavi? Taky ne.

Akorat venku je posledni dobou nejak pekne a ja nechci travit u obrazovky notebucku ani o minutu vic casu nez musim kvuli praci. Citim to sice jako rozpor a mam chvilema touhu neco napsat, ale nakonec vzdycky vyhraje stetec s barvou, ryc, motyka, konev, projizdka na kole, prochazka, lezeni na lehatku, sekani travy, lezeni po skalach, atd. Je toho hodne, co me tahne ven z prace, z domova, od pocitace.

A jeste jednu rovinu to ma. Kdyz jsem zacal psat, bylo to neco noveho, zajimaveho, objevneho. Zjistitl jsem, ceho schopen jsem a ceho ne, poznal jsem nove lidi. To opojeni po nejake dobe polevilo a me bavilo (a bavi!) psani jako takove. A pak prisla dalsi faze, kdy jsem mel porad na mysli jak ten nebo onen prozitek napisu, s cim ho dam souvislosti; premyslel jsem, jestli to ma nebo nema smysl, jestli v tom ci onom “problemu” najdu neco zajimaveho. Po case mi to zaclo lezt “na mozek". Prestaval jsem byt schopen “normalniho” prozitku cehokoli aniz bych pritom nemyslel na stylistiku, text a pointu pripadneho prispevku na Blog. Parkrat jsem musel vecer vstat z postele a jit si napsat osnovu, protoze me zrovna “neco” napadlo. Chvili mi to prislo jako fajn dobrodruzstvi, ale pak me tato “zavislost” zacala trochu obtezovat. Psani a hlavne neodbytne premysleni o nem mi ubiralo cas od jinych aktivit a predevsim od “online” komunikace s “zivymi” lidmi. Snad jsem mel chvilema i strach neco zazit, abych se nemusel branit neodolatelnemu nutkani neco napsat.

Den ma 24 hodin a musel jsem si vybrat, jak ho rozdelim. Zkusil jsem vynechat par prispevku, ktere jsem sice napsal, ale nepublikoval a NIC se nestalo; pak jsem zkusil nenapsat o necem, o cem bych normalne napsal a NIC se nestalo. Chvili jsem nepsal, nepublikoval a prisla zvlastni uleva, ktera pramenila z nenutnosti premyslet o deni kolem me v “clancich". Zacal jsem znovu svuj zivot zit a ne o nem psat; zacal jsem lidi a udalosti kolem vnimat ne jako odstavce a radky, ale jako nositele poznani a ponauceni. Misto premysleni nad udalostmi a sestavovanim vet jsem vylezl o nejakou tu skalu navic. Videl jsem vic lidi, udelal vic prace, prozil vic realnych udalosti…

Zkratka nejsem clovek, ktery pise s takovou lehkosti jako nekteri jini, kteri dokazi vymyslet smysluplny odstavec “z patra” a nezabere jim to vic nez par minut. Pro me je psani vasni, jejiz naplneni me stoji mnoho usili, ktere ji prave ted venovat nechci. Neumim delat oboje a zrovna ted chci zivot zit a ne o nem psat. Chci naslouchat ostatnim i sobe a ne mluvit.

A na Tvou otazku bych odpovedel tak, ze jiste prijdou dlouhe zimni vecery, kdy rad usednu za klavesnici notebucku a tak jako nekdo ukoji svou vasen pocitacovou hrou nebo sledovanim filmu, tak ja ukojim tu svou psavou tim, ze neco napisu. A k tomu budu potrebovat ten adresar ;)

Každé ráno jsem po průjezdu této křižovatky otrávený onou zácpou.

Dnes, tak jako každé ráno, jedu do práce stejnou cestou.
Na jedné z křižovatek, kde je vždy dopravní zácpa, dopravní zácpa není.
U ovládání semaforů rozhodně nestojí policista.

Zcela výjimečně nejsem po průjezdu této křižovatky otrávený.

Pane policisto, nesahejte prosím na ovládání semaforů.

Ona ani návštěva hospody za účelem jídla a pití není žádná sranda. Představte si hospodu s obrovským poutačem Výborná a bohatá kuchyně. Co by našinec očekával? Jistě: výbornou a bohatou kuchyni. Chyba! Cca desetipoložkový lístek obsahoval pouze rajčata, bazalku, těstoviny, salát, sýr, apod. Žádný pořádný flák masa. A víte proč? Protože existuje jakási norma, že když se vaří maso, musí být v kuchyni něco, co tam oni nemají. Blázinec a cítím se podveden.

Jednoho dne zrána zvednu sluchátko pevné linky a slyším cosi, co jsem nikdy neslyšel. Podivný oznamovací tón. Pomiňme beznaděj toho, jak zjistit číslo na poruchy. Přenesme se přes nesmyslně dlouhé automatické hovory na poruchové lince. Přejděme fakt, že linka během hovoru s vytouženou živou operátorkou vypadne a člověku nezbývá, než se znovu promačkat automatem k živé bytosti. Nezabývejme se tím, že ona poruchová paní podle popsaného tónu nepozná druh poruchy. Nepozastavujme se nad tím, že pošle ke mně domu technika na prověření linky na druhý den dopoledne s tím, že mi o tom nic neřekne. Smiřme se s tím, že na infolince Českého Telecomu je automat ještě delší než na lince poruchové a že domoci se tvora živého jest takřka časově nezvládnutelné. Zkusme přimhouřit oči nad tím, že ani zde neví co znamená můj podivný tón. Pokusme se věřit ujištění, že náš provozovatel pevné telefonní linky ví, jaké služby mám aktivovány. Buďme tolerantní. Vždyť nabízené služby jsou TAK levné!
CO OVŠEM NESNESU je, aby ze mě žlutý gigant dělal idiota a BEZ mého vědomí mi aktivoval jakýsi Memo box. A když už to udělá, tak by mi udělalo radost, kdyby jeho zaměstnanci měli informaci o tom, že to udělal, případně, aby dokázali identifikovat onen jiný oznamovací tón jako poznávací znamení aktivované služby.

Budu se opakovat a činím tak rád. Nemám rád američany (to malé a je schválně, velké si nezaslouží), protože jsou nehodní. A nemám je rád všechny i když vím, že jde o konkrétní osoby, nikoli o americkou (spojeneckou) armádu jako takovou. O to víc mě rozzuří drzost Donalda, který místo toho aby bez řečí odstoupil a po vzoru východních zvyklostí vykonal sepuku, zmůže se jen na americké, podlé a nevkusné sorry. Je to srab.

Snad proto, že demonstrace síly slabomyslného samozvaného diktátora George není dostatečná, odhodlal se jmenovaný machr k tomuto, což je vskutku hrdinský čin a jistě povede k urovnaní napětí mezi znesvářenými stranami. Možná měl v dětství načerpat víc adrenalinu jako třeba tento chlapec. V dospělosti by se pak mohl chovat jako chlap a ne si hrát na Apače.

Už drahnou dobu se stydím za proamerický postoj naší republiky. Aby to s námi nedopadlo jako tady. V dobré víře bychom se mohli nechat stáhnout do kolejiště naším zachráncem.

Z jiného soudku. Včera si tak jedu ráno do práce po městském okruhu a najednou přede mnou relativně silné auto jedoucí nerelativně pomalou rychlostí. Vzhledem ke značnému rozdílu rychlostí jsem zabránil kolizi tím, že jsem vozidlo poněkud razantně předjel. A víte co jsem viděl ve zpětném zrcátku? V nárazníku černou bambuli a na palubní desce notebůček. Jo, jo, asi dostanu pár nových fotografií. S odstupem času mi vadí, že jsem po předjetí chladnokrevně nedupl na brzdu (např. pod záminkou vlétnutí mušky do oka) a nezařídil tak, aby mi ono provokující policejní vozidlo načechralo pozadí. Byla by to jednoznačně jejich vina, ulevil bych Praze od jednoho takto vybaveného vozu a já bych měl zadarmo nový nárazník a výfuk. Škoda, příště na to musím pamatovat. (Zcela vážně mě hodně štve, že se naše bdělá policie nestará o důležitější věci. Chápu hlídání rychlosti na přechodu u základní školy, ale zcela mi uniká smysluplnost měření rychlosti na městském, 4 proudém okruhu. To je zkrátka buzerace.)

Dneska je pátek a já si sám sobě slibuji, že už se nepodívám na žádný zpravodajský server, nepustím si rádio a nezapnu televizi. Třeba se tak vyhnu informacím, které mi pak zbytečně zaměstnávají mozkové závity. Domu pojedu spořádaně podle předpisů a ohleduplně k ostatním účastníkům silničního provozu. Třeba se tak vyhnu rozšiřování mého policejního fotoalba. A nebudu nikam telefonovat, abych nepřekvapil vyplašené žluté zaměstnance otázkami na jejich vlastní služby. Třeba se tak vyhnu mnoha desítkám minut monologu s automatem. Večeři si uvařím pro jistotu doma. Jen tak budu mít jistotu výborné a bohaté kuchyně. A třeba se tak vyhnu rozpakům nad rozpůleným rajčátkem s bazalkou.

Zkrátka si zalezu domů na zahrádku, vytáhnu lehátko a gril a budu řešit jen úžasné otázky spojené s uměním odpočinku. V sobotu sjedu na otočku do Brna, abych shlédl Manéž Bolka Polívky, na kterou jsem byl pozván kamarádem z práce. A v neděli, když bude slušné počasí, vyrazím na živou skálu zdolat nějakou tu šestku, abych se zocelil do dalšího týdne. Určitě to budu potřebovat, neboť výše uvedené šílenosti jistě jen tak neskončí.

Samotná otázka zní takto: Kolik korun českých zaplatíme za el.energii při 10-ti hodinovém provozu elektrické rychlovarné konvice, pokud má spotřebu 2000W a 1KWh stojí (pro zjednosušení) 4Kč?

Předem děkuji za Vaše odpovědi na tuto klíčovou a v posledních dnech zcela zásadní otázku.

Jinak Vás rád uvidím v mém novém, pevně věřím, že přechodném, bydlišti Mezi ploty.